Pasivní dovolená - nic pro aktivní sportovce

Pasivní dovolená - nic pro aktivní sportovce - 27.8.2009

Po dlouhých měsících (i když dlouhých, vždyť včera snad byly vánoce, tak hrozně ten čas a celý život letí) jsem se dočkal dovolené. Rozhodně ale nejsem ten pravý, "dovolenkový" typ. K radosti, odpočinku a regeneraci mi stačí dobré jídlo (samozřejmě kvalitní, třeba kus pěkného hovězího s rýží), pěkný film na DVD a hořící svíčka na stole vytvářející pohodovou atmosféru domova. To vše je umocněno možností jít si zacvičit, kdy mě napadne, a v kapse hřejícími, ušetřenými tisícovkami. A takovou pohodu mám navíc každou sobotu, když zrovna nejedu na nějaký závod. Na dovolenou tedy nikam nejezdím, a tréninkové pausy zařazuji jen když už skutečně musím - když nemůžu cvičit. Ale protože jsem schopen jít cvičit na Štědrý den, s chřipkou a ještě k tomu o půlnoci, tak vlastně cvičím pořád. Četl jsem to ale už mockrát, jak jsou takové regenerační přestávky - dovolená - vhodné a přínosné, takže to samozřejmě vyzkoušet musím. A navíc jsem na Arnold BAI Open Cupu, okamžitě po získání finanční ceny slíbil v nadšení partnerce, že ji vezmu někam na dovolenou, a sliby se plnit přeci musí.

Přes moji povahu klasického pecivála jsme se rozhodli vyrazit do relativně blízkého Chorvatska. Motivem byla především možnost dovozu vlastních, kvalitních potravin, protože se skutečně nemůžu spolehnout na to, že mi někde uvaří to, co jím, a ještě k tomu opakovaně každý den. A tolik peněz, abych chodil každý den šestkrát do restaurace, jsem bohužel nevyhrál.

Ale zpět ke stravě a reakcím těla na tréninkovou pausu. Zajímavé je, že místo nějakého znovu nabití energií se dostavil spíše zcela opačný efekt, a to poměrně velká únava. Prostě tréninková přestávka s více méně nutnou úpravou - změnou stravy, která obsahovala více sacharidů a tuků evidentně není nic pro mě. Zrcadlo jsme v apartmánu měli jen v koupelně, a to ještě jen takové malé, na kontrolu stavu obličeje, s kontrolu formy asi nikdo nepočítal. Takže pravdě do očí - kritickému pohledu do zrcadla jsem se postavil až doma...

A musím říct, že jsem nečekal, že to bude tak špatné. Celé tělo mi výrazně změklo, a i když mám stále vidět něco jako břišní svaly, je to celé takové jako pod vodou, a žílu bys na mně hledal marně i mikroskopem... Zatracená dovolená! Měl jsem dělat alespoň kliky!

Tedy - musím říct, že opravdu obdivuju všechny ty občasné cvičence, co vydrží chodit makat pár týdnů nebo i měsíců, a pak vkládají pod různými záminkami mnohdy stejně dlouhé pausy. Ten návrat musí být velmi nepříjemný, a samozřejmě, dost bolestný. Vím, o čem mluvím, včera jsem byl poprvé makat, po 10-ti dnech úplné pausy, dovolené! Nejen, že 140kg na benč bylo totálním stropem pro tři opakování v mých třesoucích se ručičkách, kterým jsem kdysi (a tajně) říkal pracky, ale dnešní rozbolavělost prsou a ostatních procvičovaných partií je hodně nepříjemnou daní za pár dní klidu. Nejvíc mě ale štve zřetelná atrofie a měkkost svaloviny. Normálně se stydím svléknout v šatně, a pohledu do zrcadla se vyhýbám i při ranním vyndávání ospalků...

Takže dovolená, to není skutečně nic pro mě. Tedy taková, na jakou jsem letos jel. Pro mě je možná jen dovolená aktivní, kdy budu cvičit, třeba jen krátké tréninky jedné partie dopoledne, a pak celý den odpočívat s pořádnou porcí grilovaných prsíček a steaků po pravé ruce. A třeba si dám i pivo. Když už jsem u toho piva, 30 kun, za půllitr snad kvalitního, 20 za výplach ze sudu. Chorvatsko je moc krásná země, ale také bohužel moc drahá... Už mě tam neuvidíte, hvala!

Velmi hodnotným zpestřením celé dovolené byla návštěva Plitvických jezer. Takovou nádheru jsem skutečně ještě neviděl, a i když vstupné, jak jinak, nebylo nejlevnější (269 kun pro dva dospělé včetně parkování na cca 5 hodin), stálo to rozhodně zato! Při procházení po stezkách jsem si pobrukoval melodii z Pokladu na Stříbrném jezeře, a s nostalgií vzpomínal na dětská léta, strávená u černobílého, neustále "létajícího" obrazu našeho televizoru a kovbojek, které se tady natáčely. Tak tady to bylo, tady bojoval hrdinný Vinnetou z kmene Apačů po boku neméně odvážného bratra Old Shatterhanda proti kořalům, násilníkům, a banditům Divokého západu...

Bylo takové vedro, že bych okamžitě skočil do průzračné hladiny mezi chorvatské kapříky, kdyby to bývalo šlo... Ale můžeme být rádi, že je to zakázané, máme tak možnost spatřit unikátní, nedotčenou přírodu, skutečný ráj na zemi...

Cesta byla dlouhá a únavná. A dost riskantní. Trnul jsem strachy, nebo výstižněji řečeno prožíval přímo fobii při každém průjezdu různě dlouhými tunely. Asi bych se zbláznil, kdyby naše Felície, sice velmi obezřetně na výpravu do země serpentin osazená novou brzdnou soustavou, ale s ostatními součástky původními, někde uprostřed několikakilometrového tunelu zastavila a nereagovala na otočení klíčku do polohy označené číslicí 2. Nevím ani, kde se otevírá kufr, takže bych se v takovou chvíli asi sebral, a za šíleného řevu přehlušujíc troubící kolonu automobilů za námi utíkal pryč...

S nalezením vhodného ubytování (s lednicí, sporákem, troubou, případně mikrovlnkou a konvicí - nic jiného nepotřebuji) nebyl naštěstí nijak velký problém, vyšlo to hned napotřetí. Počasí nám také přálo náramně, moře bylo čisté a řekl bych ideálně teplé, i když se za znalce přímořských destinací nepovažuji. Problém byl snad jen s potravinami - 10 kg kuřecích prsou jako prakticky jediný zdroj živočišných bílkovin nevystačí na příliš dlouho, a navíc na ně nejsem sám. Z Čech jsem si ještě dovezl několik pytlíků ovesných vloček, 2 kg rýže, 3 balíky celozrnných špaget, pár balíků s celozrnným chlebem, koření, kafe a 1,5 kg tvarohu na cestu jako svačinu. Zapomněl jsem kečup, nějaké oříšky, čaj, ale naštěstí vzal ještě 1 kg proteinu s čokoládovou příchutí, který jsem každé ráno vmíchával do ovesných vloček. Trošku suché, ale vcelku dobré. Zkoušel jsem pražit na pánvi, ale směs se dost připaluje, a při míchání s vodou mi vločky přijdou příliš mazlavé, a to mi nechutná.

Celou dovolenou jsem pojal jako velice pasivní způsob odpočinku. Naplánoval jsem si opalování, s průběžným ochlazováním v moři s potápěčskými brýlemi a pozorováním podmořského světa, a procházkami po městě, ve kterém jsme byli ubytovaní. Rozhodl jsem se minimalizovat veškerou fyzickou činnost, a doufal, že projdu pro mě zatím neznámým regeneračním procesem, a po návratu domů budu disponovat nakumulovanou energií, motivací a silou. A prvních 5 dnů, především kvůli dostatečnému příjmu bílkovin hodnotím vcelku pozitivně - vše zatím probíhalo vcelku podle mých představ.

Jenže po zmiňovaných 5-ti dnech maso došlo, a já se musel spolehnout na chorvatské obchody, přesněji řečeno místní Konzum, který byl sice na české poměry velmi drahý, ale nejlevnější. Výběr masa vcelku dobrý, telecí, hovězí, ryby... ale ty ceny! Nejdostupnější maso - kilo kuřete v přepočtu za 90 korun. Půl kila kuřecích prsou cca 40 kun, 10 vajec za 13 kun, ryby paradoxně nejdražší... tak to je moc pěkný! S problémy sehnat odtučněný jogurt, natož tvaroh nebo nízkotučný sýr. V zájmu minimálních škod na postavě a obsahu peněženky jsem tedy pekl kuřata na mořské soli, a zvýšil množství sacharidů na úkor bílkovin, kterých bylo z ekonomických důvodů méně, odhaduji do 200g denně. Přiznám se, že jsem trošku zhřešil a dal si vyhlášenou chorvatskou zmrzlinu, ale vcelku v rozumné míře, 2 kopečky (s uznáním zmrzlináři, docela kopce) u venkovního stánku, a zhruba polovinu z 1600ml - 900g vaničky z obchoďáku (levná skoro jak u nás - jen 30 kun, nekup to!) ... V pekařství měli také velmi zajímavě vypadající dobroty, takové české štrúdly - pity, s malinami, borůvkami, jablky nebo oříšky... ale těm jsem odolal, hlavně kvůli ceně...