Úvaha na téma efektivní spalování tuků  - 10.5.2008

Rozhodl jsem se k sepsání tohoto článku, který je ovšem pouze mojí úvahou a informace nebo poznatky v něm můžou být chybné. Nicméně, vzhledem k dlouholetým zkušenostem s dietními principy  a informacemi sesbíranými z článků, knih a doporučení jiných kulturistů si myslím, že jsem zjistil nebo si uvědomil, jak efektivně spalovat tuky. A co myslím tím velmi podstatným slovem efektivně? Spalovat tuky a současně normálně žít a fungovat.

 

V neděli 4.5 jsem snížil příjem sacharidů o cca 60 g oproti normálnímu stavu, který představoval určité množství sacharidů na den a gramů sacharidů na kilogram váhy. Celkový denní příjem není ale vůbec důležitý. Kromě jiného jsem si totiž uvědomil, že každý jedinec vzhledem k rozdílnému metabolismu bude mít jinou potřebu sacharidů, a ten, který s určitým množstvím upadá do hypoglykemických stavů, jich prostě bude potřebovat podstatně více, jak druhý, který na stejném množství přibírá tuky. Úroveň metabolismu je zkrátka velmi podstatný údaj, na který jsem dlouhá léta zapomínal. Jedl jsem 3 g a méně sacharidů na kilogram hmotnosti, protože jsem to četl a dělali to tak jiní. Myslel jsem, že je naprosto v pořádku bít zoufale, k smrti vyčerpaný, a dva měsíce před závody jsem se potácel hladový, unavený a přetrénovaný v posilovně, ale nejen v ní. Celý můj život byl tímto postupem poznamenaný, měl jsem chuť se vším praštit a dokonce zemřít, takové děsné stavy to byly. Problém přicházel i v závěru sacharidové superkompenzace, kdy jsem na množství cca 600 g sacharidů prostě nebyl schopen zacukrovat, váha šla neustále dolů, a teprve v neděli po závodech, kdy jsem se pořádně najedl, jsem měl výbornou, nebo alespoň lepší formu. Ale obava, že bych na pódiu byl tlustý byla silnější jak všechna logika, která mi velela – jez! Vždyť já měl na závodech i obrovský problém s napumpováním, žilnatost byla prostě minimální, a já nechápal, čím to může být. Dnes už to vím – nedostatečným příjmem sacharidů.

 

Zmiňovanou neděli jsem ještě absolvoval skvělý trénink. Energie byla spousta, cítil jsem se dobře, hmotnost stále něco přes 90kg. V pondělí jsem začal pociťovat mírnou únavu. Ale nepřikládal jsem tomu pozornost, to je přece normální. V úterý se mi už vůbec nechtělo jít trénovat. Na programu byly nohy, konkrétně těžký legpress s vahou okolo 420 kg. Přestávky mezi sériemi jsem musel mít snad 10 minut, byl jsem zcela vyčerpaný. Bojoval jsem s každým kilogramem té váhy s tak neskutečným sebezapřením. Stále jsem nechápal, co se děje. Proč jsem tak unavený? Málo jsem spal? To byly otázky, které se mi honili myslí mezi každou sérií. Nakonec jsem ani neodtrénoval podle plánu lýtka a odložil je na následující den – snad se budu cítit lépe. Nic takového se ale ve středu nedělo! Moje nejoblíbenější disciplína, benchpress, se stala nenáviděným cvikem, jindy lehce zvládnutelných 150 kg bylo extrémně těžkých, uvědomil jsem si, že ztrácím sílu, což před nadcházejícím Mistrovstvím Evropy není vůbec příjemné… Na zanedbaná lýtka z předešlého dne jsem se opět vykašlal – prostě to nešlo! Co na Evropě zvednu? Co tam budu dělat? Co mám udělat? No, snad čtvrteční pausa pomůže a síla se vrátí, utěšoval jsem se. Pro jistotu raději přidám trošku sacharidů, třeba jich mám málo. Ve čtvrtek jsem přidal 50 g sacharidů, a přetrpěl celodenní únavu a hlad. Ještě, že je svátek a nemusíme do práce. Obtížné se stávalo i vstávání ze židle. Svaly na celém těle jsou prostě tak vyčerpané, že můžu jenom sedět, nebo ležet. A i tak cítím únavu… Pominuli permanentní hlad, který se vydržet dá, jsou ostatní činnosti, které jsou ale k životu naprosto nutné, jako chození do práce a vykonávání ostatních činností – nakupování, vaření atd.tak náročné, až jsou nezvladatelné. A to musím ještě na trénink a podat adekvátní výkon… Sakra – vždyť já nemůžu podat žádný výkon! Nemůžu zvedat velké váhy, které mi budují svaly, nemůžu držet krátké pausy mezi sériemi, které mi pomohou vyrýsovat! Nemám energii! I kdybych nezvládal všechno ostatní, musím přece trénovat velice tvrdě, aby měl trénink nějaký smysl! Ale to nejde! Můžu jenom hýbat prázdnými žerděmi, tak jsem vyřízený. To ale do té posilovny nemusím vůbec chodit! A dále, pokud je tento postup správný a dokonce nutný, a permanentní hypoglykémie a hlad způsobí dokonalé vyrýsování, proč jsem nikdy, za celou svoji soutěžní kariéru takového vyrýsování nedosahoval? Proč dva měsíce neskutečných útrap nevedlo k tomu, že jsem byl ostrý jak břitva, svaly byly tvrdé jako kámen, a svalová hmota byla zachována? Odpověď je jen jedna. Logická odpověď. Jednoduše proto, že tento postup NENÍ správný! Musím poslouchat a vnímat svoje tělo, a pokud to řekne: „Dost, přidej cukry, nemám energii“, skutečně je přidat. Vždyť i na spalování tuků potřebuji energii, a katabolický stav, do kterého se dostávám,  způsobuje odbourávání svaloviny a tuky spíš ochraňuje… Ano, takhle to funguje, příkladem jsou miliony lidí, především žen na celém světě, které jsou hladové celý den nebo v extrémních případech konzumují rozstříhaný papír, potýkají se s anorexií a bulimií současně a přesto mají vysoké procento podkožního tuku, a to vše přesto, že jsou paradoxně podvyživené. Takže v pátek jsem přidal ještě tolik sacharidů, abych se začal cítit dobře. Dostal jsem se na 5,5 g / kg. Trénink byl jedním slovem perfektní. Krátké pausy, velké váhy, tak, jak to má být. Žíly na rukách vystoupily do nezvyklé tloušťky, zacukroval jsem. Váha ukázala sice o celý kilogram méně než v neděli, ale tomu přikládám minimální pozornost.

 

A jaká je tedy pravda? Podle mě je to všechno takhle: Na začátku je třeba určit hranici sacharidů a energie, která způsobí odbourávání tuků. Pokud je nastavena příliš nízko, tělo to dá velice brzy najevo. U mě je tato hranice mezi 4,5 – 5 g sacharidů na kilogram váhy. Po určité době, která je závislá na dosažených výsledcích, je nutné tuto hranici systematicky, ale velice citlivě, snižovat. U mě je to zhruba 0,5 g sacharidů na kg, možná i méně. Jakmile snížím takto nepatrně sacharidy, opět spaluji tuky. Minimem, pod které nepůjdu z výše uvedených důvodů, je 3,8 g sacharidů na kg, a už to je příliš málo. Samozřejmě se zde jeví jako velice logické použití sacharidových vln, ale ani tento model mi příliš nevyhovuje. Mám problém se zacukrováním ve dnech vyššího příjmu sacharidů. Takže cukry budu neustále a nepatrně snižovat, ale v případě, že se dostanu do hypoglykémie, okamžitě, ovšem zase nepatrně, přidám. Nesmím se dostat do hluboké hypoglykémie, a vyčerpat příliš svalový glykogen, o jaterním ani nemluvě! Na opačné straně je příliš vysoký příjem sacharidů, který neumožní odbourat tuky. I zde je velice jednoduché určit optimální příjem sacharidů hned od začátku. Jednoduše bych snížil stávající příjem sacharidů zhruba o 1/6 až 1/5. Například z 500 g na 420 g až 400 g. V případě hypoglykémie zvýšit, snížit až po stagnaci ve spalování, s citem.

 

Jediný důvod, proč nezkusit tento sytém, já osobně vidím v tom, že už mám velmi málo času – soutěž je už za tři týdny. Kdybych použil standardní model a trápil tělo hlady, zcela určitě bych další tuk spálil, ale i svalovou hmotu, nemluvě o ztrátě síly a tudíž nemožnosti startu na Mistrovství Evropy v benchpressu. Takže jsem se rozhodl pro tuto metodu, která je logická a doufám, že i správná… Jestli jsem se spletl, ukáže čas, přesněji moje tukem zalitá postava na soutěžním pódiu za tři týdny… Useknu si možná pěknou ostudu, ale zase… Kdo ty hrozné hypoglykemické stavy nezažil a neví, čím si kulturisti ve fázi diety procházejí, nepochopí, že to prostě nejde. A já chci a přece i musím normálně žít a fungovat…