Překvapení na úrazové ambulanci Klaudiánovy nemocnice Středočeského kraje  - 7.7.2009

 

V neděli pátého vyrážíme jako vždy s Nikim na trénink. Jsme tam úplně první, ještě před příchodem "barmana" Tomáše, který přijíždí s pěti minutovým zpožděním. Opět. Tváří se na nás nějak naštvaně, když si poroučíme půl litru vody ještě před všemi jeho povinnostmi, jako spočítat kasu ze včerejška, aby všechny příjmy a výdaje seděly a tak dále. Bylo by asi příjemnější zlomit se do křesla a popíjet půl litru horký kávy, než se tady otáčet hned na začátku šichty kvůli nám... Ale zvládá to. Zapíjíme naši oblíbenou předtréninkovou kombinaci několika aminokyselin BCAA a tablet na bázi argininu.

A jde se na to. Na programu jsou záda s mrtvými tahy, lehce biceps s tricepsem, lýtka a břicho. Niki je poslední člověk, se kterým můžu trénovat. Žádné vykecávání, honí mě do další série hned potom, co sám vydře poslední možná opakování. Svým vlastním přístupem mě motivuje, nenechám se přece zahanbit! Ale ta jeho buzerace je rozumná, nesnáším totiž, když už prostě nemůžu, a někdo na mě huláká "dělej, dělej, ještě dáš, nebuď línej!" Niki řekne: "zkus ještě dva, ty na to máš", a pokud je potřeba, jen trošičku pomůže, když se činka úplně zastaví. Prostě paráda! Odcházíme z tréninku s propocenými tričky, že je nejde ani sundat. Byla to bomba, jako minule... Už se těším na gainer s kreatinem, glutaminem a opět BCAA. Nejlepší potréninková kombinace.

Niki je už po sprše, tak po vypití této many neboli božského, lahodného a posilujícího nápoje, doplňujícího mou nadpřirozenou sílu :-) nabíhám do sprchy i já... Zvedám páku baterie, začne ale stříkat šíleně horká voda, sakra, instinktivně ucuknu nohama, které mi na mokrých dlaždicích podklouzávají a já nezadržitelně padám na podlahu... "BUM" rána jak z děla, nepodařilo se mi strčit ruce pod sebe, nebo já nevím, a spadl jsem přímo na palici. Auuu! Hlava mně třeští, jsem celej? Jo, dobrý, jen tu palici cítím... Niki přibíhá: "Ty vole, seš dobrej, neteče ti krev? Ukaž hlavu! No jo, máš rozseklou hlavu, jedem do nemocnice, počkej, já to osprchuju!" "Do prd... pusť teplou, vole!" "Na hlavu se musí studenou, drž!" huláká Niky. Než jsem se utřel, Niki tady byl zpět s lékárničkou. Přikládá mi gázu na hlavu, pomáhá mi s tričkem... Fakt kamarád. Do auta dojdu sám, je to dobrý, jen si říkám, že nechci mít otřes mozku, nemohl bych jíst a trénovat :-)...

Formule 1 projela městem - za pár minut jsme na úrazové ambulanci Klaudiánovy nemocnice. Čekárna je plná lidí...v neděli odpoledne, co ty lidi dělaj? Přítelkyně, která byla s námi, zabouchá na dveře. To asi neměla dělat, říkám si pro sebe. "Co potřebujete?" otvírá dveře brýlatá sestra. "Máme tady rozbitou hlavu" vypálí na ni. Sestra si mě chvilinku prohlíží, jsem celý od krve, neosprchoval jsem se dobře, no... "Minutku, já si Vás hned vezmu" Hmm, tak to je teda překvapení, hned? A opravdu, za chvíli mě volá do ordinace, podrobuje mě klasickému výslechu, co jsem kde dělal, zda jsem nezvracel a jak moc mě to bolí. Vzápětí mě posílá na rentgen, kde mě po zazvonění okamžitě pouští dovnitř a rentgenují hlavu zepředu i z profilu. Posílají mě do čekárny, kde nečekám ani pět minut, a už mě zase volají do ordinace. "Tady si lehněte, podívám se na to. No, máte v té ráně hodně vlasů a je to dost velké, zavolám perfektního doktora, ten Vám to zašije, že to ani neucítíte. Ani malé děti nebrečí, když je šije on" říká sestra. "Fakt? No tak to je úplně super. Moc děkuji" nestačím se divit, jak to, že jsou tady tak příjemní a ochotní, co se stalo? To je péče! A je to tady, přichází asi pan doktor. Nevidím ho, protože ležím na břiše a hlavu mám zakrytou zelenou textilií. "Dobrý den, já jsem Hamtil, sešiju Vám to, nebojte" "Dobrej, díky moc, tak já už se nebojím... " pokouším se o vtip. Po krátkém vysvětlení, jak rána vypadá a co se bude muset udělat se doktor pouští do díla. A je to vážně frajer. Po opichách lokálními sedativy necítím vůbec nic, jen prosakuje trochu krve až ke mně dolů, na lůžko. Sedm stehů, zavést drén, a je to hotové. Přeochotná sestřička mi ještě čistí obličej a krk od krve, abych prý nevypadal jako řezník. "Jste moc hodná, to ani nemusíte, já se umeju doma" "Ne, to musím očistit, takhle od nás nemůžete jít" Fantazie. Tomu říkám lékařská péče. Posílá mě ještě přímo k doktorovi, do vedlejší místnosti. Je to mladý energický muž, sympatický od pohledu. "Tak pane Maršálek, lebka je v pořádku" promítá mi na obrazovce monitoru obrázky z rentgenu. "V úterý přijďte na převaz, a pak se domluvíme co dál. Ale můžete jít i ke svému obvodnímu lékaři, pokud chcete." "Přišel bych rád sem, jestli můžu." Opravdu na mě udělali obrovský dojem. Na takovou péči prostě nejsem zvyklý. "Není problém, přijďte, budeme se těšit," usmívá se doktor. "Nashledanou!" "No, a těch devadesát korun nechcete?" muchlám v ruce kilo... "Ne, to nechceme, to se při šití neplatí"...

Po nedávném rozohnění na Oční ambulanci stejné nemocnice opravdu velmi příjemné překvapení. Je to o lidech, pochopitelně. Doktorem nemůže být každý, a dobrým doktorem už vůbec ne...