Mistrovství světa v silovém trojboji a Benchpressu WUAP v Německém Lauchhammeru

2. - 5.10.2008 - Mistrovství světa v silovém trojboji a Benchpressu WUAP, Lauchhammer, Německo - 4.10.2008

Nejvyšší mezinárodní soutěže, Mistrovství světa federace WUAP, se samozřejmě zúčastnila řada reprezentantů z České republiky. Vždyť třeba z Mladé Boleslavi mi cesta do kousek od Drážďan vzdáleného Lauchhammeru trvala jen asi tři hodiny, které jsem navíc na zadní sedačce Karlova prostorného kombíku prospal, a to je krásný. Společně jsme vyrazili z proslulého sklářského města Kamenického Šenova spolu s Libuškou a Karlem Lieblovými, který měl neskutečnou smůlu a zle si na posledním tréninku s pouhými 40 kg natrhl triceps, čímž se musel rozloučit s plánovaným startem v kategorii Masters. Karel měl dobře natrénováno, 170 kg měla být váha pro základní pokus. Nicméně - kdyby k takovému zranění došlo s vysokou vahou třeba na závodech, mohlo by být zranění daleko vážnější. Doufám, že se vše dobře zahojí a Karlík si spraví chuť příští rok. Jako pomocník s námi jel bývalý reprezentant ve vzpírání, Jaromír Müller.

Dobře mi cestou nebylo. Snažil jsem se dostat do kategorie Open 90 kg odvodněním, ale ke shození z 95,5 kg je tenhle postup více než nevhodný. Dostal jsem se na 91,6 kg dehydratovaný, unavený a co bylo nejhorší - naprosto demotivovaný. Jediné, co jsem po zvážení chtěl, bylo se napít a najíst, a jet co nejdříve domů. Ve stovce nebude šanci na medaili, říkal jsem si, ale dál se mučit do druhého dne nepitím by zcela určitě znamenalo snížení možného maximálního výkonu. Do stejné situace se dostal i Luboš Šos, který měl navíc dokonce jen pouhých půl kilogramu, a musel tak startovat ve sto pětadvacítce.

Závod se konal ve velmi pěkné a prostorné hale nějaké školy. Podmínky pro rozcvičení byly skutečně vynikající, k dispozici bylo vybavení zářící novotou. Tři velmi masivní a stabilní benčové lavičky značky Eleiko, dostatek kotoučů a vynikající osy. Ty byly nějaké jiné, lepší. Zdály se mi jakoby měkčí, s velmi příjemným vroubkováním. Činka se prostě moc dobře držela. Výborné byly také vysoké stojany na kotouče, do a ze kterých ukládali a vyndávali nakladači kotouče na osu na závodišti. Takový stojan nejen že ulehčí nakladačům tu šílenou celodenní dřinu, protože se nemusí pořád ohýbat s kotouči až k zemi, ale zajistí i pořádek na place, aby se nezakopávalo o kotouče a nakládání proběhlo co nejrychleji. Když už jsem u těch nakladačů - to byla také třída. Rychlí, pohotoví, precizní. Na každý pokus extrémně rychle a správně naloženo, žerď očištěná od magnesia, soustředěnost a jištění při pokusech 100%.

Když jsem viděl nahlášené základní pokusy závodníků mé kategorie, mizerná nálada se ještě více prohlubovala. Čtyři měli základ kolem a přes 250 kg, já se svými 220 kg jsem vypadal na páté, šesté místo. Dan Dvořák, Kája Leibl i Luboš Šosů mě uklidňovali, že to mohou být zároveň jejich maxima, která nemusí vůbec zvládnout, ale moc jsem tomu věřit nechtěl. Tohle je ale přece Mistrovství světa, kdo jsi čekal, že přijede? Béda Vopršálek z Moravy, co cvičí dva roky ve své sklepní posilovně, a nějaký německý rádoby šampión, který se zúčastní jen proto, že to má dvacet metrů od baráku? Přestal jsem pozorovat své soupeře, kteří se mi zdáli proti mě tak mohutní, a procházeli se po hale, jak kdyby celý Lauchhammer osvobodili, a soustředil jsem se na svůj výkon. Nějak to dopadne, budu bojovat, jak se dá! Ani jsem nemusel prosit prezidenta GPC Dana Dvořáka o pomoc, ochotně se nabídl sám k tomu všemu, když viděl, kolik práce má Jaromír s Libuškou, Pavlem Černákem a Lubošem. A jeho pomoc byla skutečně fantastická. Perfektní obléknutí do dresu a úprava po každém pokusu, podávání činky, informace o tom, kdy půjdu na řadu a kolik je potřeba zvednout, abych získal ve velmi vyrovnaném startovním poli co nejlepší umístění, nahlašování pokusů... to vše Dan obstaral a já jsem mu zato samozřejmě velmi vděčný, protože bez dobrého pomocníka ani není možné tenhle sport dělat. První pokus a 220 kg, dres minimálně stažený, dolů váha přímo padá. Hlavní rozhodčí Sandra Mokrá, mám kliku, snad mi nechá stopku tak akorát, nebo spíš trochu míň. Najednou slyším "press", ani si neuvědomuji, kam přesně jsem položil osu a už vůbec ne, jak dlouho tam leží. První pokus se mi zdá celý rozhozený, technicky špatně provedený, jako by všechnu práci odvedly jen paže. Ale tenhle pokus mi ukázal, jak jsem na tom s formou. Činka prostě vyletěla vzhůru, a zdá se mi tak lehká! Je tam vůbec 220 kg? "Jak to vypadalo?" Ptám se všech. "Super, dobrý, je to tam..."... "240 jak hovno" říká Karlík. "Tak jo!" Dan ale nahlašuje 237,5 kg. Asi mi nevěří. Ale já se cítím fakt dobře, vím, že to dám. A hlavně! Budu myslet na techniku. Perfektní úchop, pořádný nádech do hrudníku, pomalý spouštění do toho ideálního, správnýho místa, abych ušetřil co nejvíc energie, počkat na povel, a napálit to odspodu jako ďábel! Nic a nikoho už nevnímám, sedám si do rohu na osamocenou židli, a čekám, až mě zavolají. Ani jsem si nenechal povolit pásek, myslím jen na svůj druhý pokus a že to prostě musím dát! "Roman Marsalek" zaslechl jsem z reproduktoru a nabíhám k Danovi. Povolit pásek, stáhnout dres. Teď už maximálně. Dan mi tahá prsa ven a vší silou stahuje mého Bashe, který mi dneska tak dobře pomáhá. Můj nejlepší výkon bez dresu je 210 kg pro jedno opakování, takže z něj vytěžím opravdu velká kila. 40? 50? Přesně nedokážu říct. Ještě zatáhnout pásek a omotat zápěstí bandážemi. Mám je úplně poprvé takhle na závodech, třeba také pomůžou nějaké kilečko navíc. Dres a pásek jsou stažené tak, že se sotva můžu nadechnout. "To asi nespustím ani dolů" povídám Danovi. "Budeš tam mít o 17,5 kg víc, to tě zatlačí". Tak jdeme nato, časomíra neúprosně běží. Soustředím se na to všechno, co je potřeba udělat. Ale - vážně to nejde spustit - co teď?! Je to jen vteřinka, možná půl, mě ale připadá daleko delší. Než zápasit s dresem, a riskovat, že to neudržím a činka mi odletí nekontrolovaně třeba na hlavu, ji pouštím trošičku níž, než jsem zvyklý. Je to jen asi 2 cm od toho optimálního bodu. Rozjezd je samozřejmě horší, nejen kvůli tomu, i váha činky udělá své. Ale zase to jde velice dobře, rychle, dynamicky. "Kolik musím dát na medaili?" začínám si věřit. "245 nebo 250" říká Dan. "Dej 250, dám to!" "Dáme 245, když tak to změníme, podle toho, co zvednou oni. Jsi nejlehčí, nezapomeň na to" Taktizuje Dan. "OK". "Tak jo, musíš 250!" Přichází za chvíli. No, co se dá dělat. Aspoň to bude správně dramatický. Čas ubíhá a už je řada zase na mě. Poslední pokus. Buď a nebo. Musím to dokázat, prostě musím! Dan mi masíruje trapézy a dokola opakuje jednu větu: "Naser se na ni!" Docela mě s tím začíná ..... sám, ale to vlastně potřebuju! "Tak jdem na to!" Jsem v takovém transu, že si zapomínám namazat ruce magnesiem. Pomalu si lehám na lavičku, a chytám chladnou žerď 250 kg činky. Držím ji poprvé v životě v rukách, ale kupodivu cítím klid a dokonce jsem si i jistý tím, že ji zvládnu. Dan mi ji pomalu podává, a rychle opouští výhled hlavní rozhodčí. Tak hrozně opatrně a pomalu ji spouštím dolů a začínám trnout, jestli to vůbec půjde. Je tam? Někdo křičí "ještě kousek". Jo, už tam je! Sandra křičí "press!" a činka se dává do pohybu. Asi tak ve 3/4 dráhy se na zlomek vteřiny zastavuje, ale zase se rozjíždí a já se začínám smát! Podařilo se to! A je to tak fantastický pocit!