Na letišti jsme byli s Michalem Bendou prakticky jako první. Postupně přichází celá česká výprava, Honza Filo nám všem před odletem rozdává červená reprezentační trička s límečkem, která se velmi povedla.
Pak se celá skupina odebrala k odbavení, kde proběhla tradiční buzerace ze strany pracovníků letiště. Co tím mám na mysli? Jindrovi Popelářovi vyházeli zásobníčky s ledem z příruční ledničky, Pepčovi Mužíkovi a Vojtovi Koritenskému zase džemy ve skleničkách a značkové sprchové gely… Cestující v příručním zavazadle může mít podobných věcí s obsahem do 100ml až deset, resp.do 1 litru na osobu. To, že mi to přijde jako totální blbost, a že jen skutečný idiot může vyhodit průhlednou skleničku s džemem proto, že není zabalená v průhledném sáčku, nebo šampon, o jehož pravosti se může také lehce přesvědčit, není vůbec důležité. Důležité je to, že jeden pracovník letiště, pán s detektorem v ruce, řekl Jindrovi, že ten zásobníček s ledem si může v ledničce nechat a jít, ale obtloustlá, zamindrákovaná dáma, která minutu před ním rozhodla, že v žádném případě, dostala hysterický záchvat a tyto předměty začala vyhazovat do bedny pod stolkem. Bylo mi z toho smutno, jak se někteří lidé uboze a hnusně chovají. A vsadím se, že koupelna téhle dámy je velmi dobře zásobena takto zabavenými předměty.
Let do Thessaloniki probíhal velmi příjemně, skoro se zdálo, že stojíme na místě. Trval s časovým posunem o jednu hodinu dopředu dvě docela dlouhé hodiny. Přistání bylo výborně zvládnuté, měkké a neznatelné. Super, všichni žijeme, pomyslel jsem si.
Velmi mě ovšem rozladila ztráta mého osobního zavazadla, nebo jeho nedoručení? Prostě se najednou pás se zavazadly zastavil, a Pavel Vacek při pohlednu do mé bezradné tváře vyslovil do ticha rozespalé haly s úsměvem: „Roman nemá bágl, vole“. Ano, neměl jsem bágl, vole! To je snad legrace, ne? Polil mě studený pot… Vždyť tam mám veškeré potraviny na zacukrování, banány, rozinky, piškoty a Racio chlebíky, ale i hygienické potřeby, trenky, ponožky, trička… Co jen budu dělat? To se můžu rovnou otočit a letět domů! Obrovský stres a deprese, už tak vyhrocené do maxima před soutěžním stresem a dietou dosáhly té nejvyšší úrovně… Honza Filo tedy zatím zorganizoval přesun do přistaveného autobusu, a mě se ujal Tomáš Šípek, aby se svojí vynikající angličtinou vyřídil zaslání zavazadla do hotelu v nejkratším možném čase. Ještě, že ho s sebou máme. Nakonec, to on zajistil letenky, ubytování a převozy autobusy do hotelů a na místo soutěže. V celku mě uklidnil, zítra už zavazadlo určitě bude v hotelu, a já mám dva pytlíky Racio chlebíků s sebou v batohu, tak to bude snad dobré. Ale rovnou řeknu, že nebylo. Zavazadlo nemám doteď, a jen díky dvěma skvělým charakterním kamarádům, Vojtovi a Pepovi, jsem normálně zacukroval, protože se se mnou rozdělili o své potraviny. Kluci, chci vám ještě jednou moc poděkovat, bez vás bych to nezvládl! Zavazadlo se ztratilo díky bezohlednosti a nezodpovědnosti pracovníků letiště, a kdybych něco podobného já provedl u svého zaměstnavatele, letím na hodinu! Tady se však jede dál, mentalita Řeků je poněkud jiná a termínu laxnost by zřejmě neporozuměli…
Připraveným autobusem jsme jeli do prvního hotelu, jen kousek vzdálenému od letiště. Noc strávená v něm nebyla dobrá, jako asi každý jsem toho moc nenaspal. Bylo horko i přesto, že klimatizace jela naplno, a nervozita nám i přes polykání prášků na spaní také spát nedá. Zařízení hotelu nebylo špatné, zato sociální část se dobrou nazvat rozhodně nedá.
Ráno jsem se před odjezdem vypravil k moři, bylo krásné. Vzduch voněl solí a horkem, písčitá pláž vyzývala k vyběhnutí na boso rovnou do šumících vln… Ale ten čas ještě nepřišel, máme před sebou velký závod. Kousek opodál v romantické části restaurace, zbudované jen z trámků a prken, sedí Vojta s Pepou, a popíjí asi snad přímo národní nápoj, ledovou kávu frapé. Přichází Jindra Popelář se svojí polovičkou, která ho vždy doprovází na každý závod a věnuje mu maximální péči. Můžeme mu jen tiše závidět, že ji tady má. Pepča je na závod už hodně nabuzený, ví, že na to má, a těší se, až ukáže vlastně už před celým světem výsledky své dlouhé a náročné přípravy. U jedné palmy sundává tričko i kraťasy a zaujímá několik póz. A vypadá to vážně skvěle! A tamhle je Vlastík Kalaš se svojí přítelkyní a na každém závodě přítomnou sestřičkou a jejím manželem. Tihle ti lidičky jsou už od pohledu velmi dobrosrdeční, a taky na závodě vytvořili moc příjemnou atmosféru každému členu našeho českého týmu. Byla totiž velká spousta závodníků, kterým nezatleskal skoro nikdo. Jednoduše přijeli skoro sami, a nikdo je osobně neznal, a tak ani jejich výborná forma, připravenost a svalnatost nikoho z diváků ze židle prostě nezvedla. Nám ale naše fandící trio vytvořilo vždy bouřlivou kulisu, a to se pak pózuje daleko více uvolněně a příjemně. Samozřejmě největší potlesk sklidil Vlasta, a taky jak si to panečku užíval!
Ale to už jsem se dostal hodně daleko, až na samotný závod. Nás ale ještě čeká odvoz do velice komfortního hotelu Akteon města Katerini, kde se letošní Mistrovství světa koná. Akteon vzhledem a vybaveností svých pokojů musí uspokojit i ty nejnáročnější z nás. Tomáš Bureš spolu s Michalem Kvapilem se nacpali do autobusu každý s několika lahvemi plných vody. Tihle dva jediní totiž včera i dnes pijí opravdu hodně, na rozdíl od nás ostatních. Osobně jsem dehydratovaný hrozně. Je tady tak 40°C a teplota půjde samozřejmě výš. Tenhle způsob odvodnění aplikovaný Tomášem a Michalem na příští závody použiji také, oba mají už teď vynikající formy. Pojedeme asi dvě hodiny klimatizovaným autobusem po dálnici. Na chvíli jsem usnul, silnice jsou tady super. Udržované, někde lemované krásnými květy a palmami. O tom, jak vypadal hotel Akteon, a jak jsme prožívali následující hodiny, bude ale až příští reportáž.
 |
||||||||
|
|
|
||||||
