K hotelu Akteon, který měl být naším „domovem“ na další dvě noci, jsme přijeli kolem poledne. Počasí bylo nádherné, sluníčko svítilo tak intenzivně, až oči bolely. Jak jsem už psal v první části reportáže, hotel Akteon byl opravdu na úrovni. Celý interiér byl po kompletní rekonstrukci. Náš pokoj s Michalem byl ve třetím patře, odkud jsme měli krásný výhled na město a mohli tak pozorovat jeho neustálou čilost. I když, neustálou, to není úplně přesné. Město ožívá s prvními otevřenými krámky kolem osmé hodiny ranní, každopádně skutečně žije až v pozdních večerních hodinách. Nejsem hošík z vesnice, ale byl pro mě hodně překvapující pohled na frajera na crosce, který se na ní proháněl po zadním kole městem ve tři ráno, nebo pár jiných debilů, kteří ve stejnou dobu testovali zvukovou aparaturu svého vytuněného miláčka tak hlasitě, že to vypadalo, jako by právě otevřeli diskotéku přímo na ulici. Čas pro spaní začíná s východem slunce. Zvláštní. Někdo říká – jiný kraj, jiný mrav, já říkám – moc krajů jsem nepoznal, ale v Čechách se mi líbí. Pepa s Vojtou, zabydleni jen přes chodbičku hotelu naproti nám, měli pokoj s fantastickým výhledem na oceán. Několik snímků oceánu jsem z jejich balkónu také udělal, ale nejlepší je rozhodně ten, kde Vojta zakrývá svými širokými latismy skoro celou fotografii. Prostě super!
Po zabydlení se celá výprava sešla na venkovním posezení našeho hotelu, kde Honza Filo nechal rozhodnout samozřejmě toho nejpovolanějšího z nás, Toma Bureše, co nám má objednat k obědu. „Nesolené hovězí s vařeným, nesoleným bramborem“, rozhodl Tomáš. Trvalo docela dlouho, než nám jídlo připravili, zato vypadalo báječně. Jenže ještě než jsem stačil ochutnat, ozval se někdo: „To maso je solené!“ Kluci se začali rozčilovat, strach ze soli a obava z možného narušení formy nenechala nikoho v klidu. Já jsem si pro sebe říkal: Ty vado, to tady mám ten voňavý steak nechat? Tak já si ho vezmu s sebou, nechám si ho v ledničce… Sním ho pak… Nebo ne, sežeru ho teď, rychle, aby to nikdo neviděl… No, nakonec to dobře dopadlo, řinčící kuchařka hulákající „no sol“ nás tak nějak uklidnila, a snědli jsme to téměř všichni.
Na pokoji u Pepy a Vojty, tak tam je živo. Pepa je tentokrát v klidu, ale Michal a Vojta jsou nabuzení a navzájem porovnávají svoji svalnatost v zrcadle pokoje. Vojta je suchý a tvrdý, nádherně plastický… Cože? Ty že máš jen něco přes 70kg? Blbost, dohadujeme se. Michal je velký jek medvěd. Zajímavé srovnání. Pepa leží na posteli a odpočívá. Já dělám, že se mě to netýká. Nechtěl bych se vedle nich postavit, mohl bych z toho dostat mindrák…
Pak jsme se vypravili krásnými modrými mini-autobusky, které závodníky zdarma sváželi po dobu soutěže z hotelů na místo, kde se závod konal, na prezentaci. Autobusky nebyly klimatizovány, takže jsme se v nich podrobili dalšímu odbourávání tuků, vody a solných krystalků právě tráveného hovězího, což bylo prostě fajn.
Závod se konal prakticky na pláži, v pěkné hale s pódiem a mnoha krásně do červena čalouněnými židlemi. Hala byla ze všech stran otevřená, ale zakrytá plachtami, aby se nikdo nevyhnul platbě vstupného 7 Eur, které bylo vzhledem k úrovni soutěže velmi příjemné a řekl bych „zadarmo“. Nás před prezentací posadili do jedné z mnoha venkovních restaurací, kde se nás ujali lační číšníci, aby nám nabídli něco z ryze kulturistické kuchyně. Menu dne: Těstoviny bez masa, kuřecí prsa s rýží, samozřejmě neslané. Cena v prvním případě 3, v druhém 10 Euro. Kdyby se to dalo jíst, nestěžoval bych si… Rýže rozvařená a plná vody, ale přitom tvrdá, maso, snad dokonce spálené, bylo cítit rybinou… Dost kritiky, zmrzliny tu mají náhodou vynikající… Přichází i další závodníci z různých krajin celého světa. Na jednom snímku je na prezentaci zachycena mimořádně úspěšná francouzská výprava, jejíž členové měli snad všichni medailové umístění. Tedy, jistý si s tím úplně nejsem, ale ten hodně tmavý Francouz v modrém nátělníku vyhrál nejnižší kategorii, ten holohlavý byl v mé kategorii třetí… Jo, myslím, že to byla vele úspěšná výprava… Všichni přicházející závodníci vypadají dobře, někteří dokonce velmi dobře. Velcí, svalnatí a přitom velmi dobře připravení… Ale zůstávám v klidu. Co taky teď jiného zbývá, že…
Pak nás tedy všechny přeměřili a my se mohli odebrat zpět do hotelu, a pokračovat ve všemi kulturisty oblíbeném cukrování. A že jsme si dali do nosu! Tolik zmrzlin co jsme snědli, nesní nikdo z nás ani za celý rok. Ona ta řecká zmrzlina je vážně vynikající. Kopeček je někde i za Euro, spíš víc, ale stojí to vážně za to! Já jsem si byl koupit v krámku naproti hotelu několik banánů. Mají tu nádherné ovoce. Broskve, nektarinky, melouny, vše čerstvé a voňavé. Horší je to už s ostatním potravinami, nevím, co tady budu následující dny jíst. Nechci se moc „prasit“ tuky, ale mám pocit, že nic bez tuku tu neseženu… Najednou se odněkud ozvalo: „Czech Bodybuilding, jééé!“ Podívám se vzhůru… Ale to je přece náš Jaroušek Cinků, pózující na balkónu hotelu!
Pokračování příště.
 |
||||||||
|
|
|
||||||
